Ahoj Vojto, poprvé ve své pétanque kariéře ses stal jedničkou v žebříčku ČAPEK. Po kolika letech hraní se ti povedlo této mety dosáhnout a jak důležitý milník to pro tebe představuje?

Pétanque hraji už řadu let, myslím od roku 2011. Dostat se na první místo českého žebříčku je něco, co mě samozřejmě moc těší. Člověk si během těch let stanovuje různé cíle, postupně se posouvá, sbírá zkušenosti a snaží se být lepší. A pak přijde chvíle, kdy se to všechno nějakým způsobem sejde. Zároveň si ale uvědomuji, že to není jen moje zásluha. Pétanque je týmový sport a je strašně důležité mít štěstí na spoluhráče, se kterými si sedneš nejen herně, ale i lidsky. Když mezi vámi funguje chemie, důvěra a dokážete se navzájem podržet i ve chvílích, kdy se nedaří, má to obrovský vliv na výsledky. A pak je tu samozřejmě i samotná hra, ve které někdy potřebuješ trochu štěstí, protože ne vždycky rozhoduješ o všem jen ty sám.

Neberu to ale tak, že bych tím něco extra dokázal, naopak. Je to jakási odměna za všechny ty roky, ale zároveň i motivace do dalších sezón. A přiznám se, že vidět své jméno na prvním místě má prostě něco do sebe.

Vidíš nějakou změnu v této sezoně, která tě posunula na místo české pétanque jedničky? Několikrát jsi skončil opravdu těsně pod tímto vrcholem.

Přímo změnu bych neřekl, nebo o ni minimálně nevím. Myslím, že to nebyla jedna konkrétní věc, ale spíš souhra několika faktorů. Pétanque je sport, ve kterém rozhodují maličkosti, a někdy opravdu stačí jeden povedený hod, jedno správné rozhodnutí nebo trochu větší klid v důležité chvíli.

Je pravda, že v minulých sezonách jsem byl několikrát blízko, ale vždycky tomu ještě něco chybělo. Letos se mi asi podařilo lépe využít zkušenosti z předchozích let a mít konzistentnější formu, kvalitu hry a výsledky. Člověk se postupně učí pracovat s tlakem, přijímat i nepovedené situace a nenechat se jimi rozhodit.

A možná je na tom právě tohle nejzajímavější. Když se ohlédnu zpátky, nevidím jednu zásadní změnu, ale spoustu drobných kroků, které se postupně nasčítaly. O to větší radost z toho mám.

Máš za sebou fantastickou sezonu. Kterých turnajových úspěchů z letošního roku si ceníš nejvíce?

Každého úspěchu si člověk váží trochu jinak. Někdy je to turnaj, kde máš radost z předváděné hry, jindy z vítězství, na které se pořádně nadřeš, a někdy výsledek, který se rodí z týmové soudržnosti. Podle mě pétanque není jen o tom, kdo lépe hází. Je to i o hlavě, trpělivosti, rozhodování a schopnosti fungovat jako tým.

Letošní sezona mi přinesla spoustu hezkých momentů a zkušeností. A právě na ty bych nechtěl zapomínat ani ve chvíli, kdy se člověku podaří dosáhnout na nějakou velkou metu. Výsledky jsou důležité, ale zážitky, které k nim vedou, mají pro mě často ještě větší hodnotu.

Ale těch turnajů je mnoho. Rozhodně si vážím letošního MČR jednotlivců, kde je hráč opravdu sám za sebe, musí se rozhodovat a řešit situace úplně sám. Navíc během posledních šesti let se mi podařilo být 5x na bedně (3x zlato🥇, 1x stříbro🥈 a 1x bronz🥉). V této kategorii je to již můj třetí titul🏆. O to víc si tohoto výsledku vážím, protože letošní výhrou jsem se osamostatnil v počtu získaných titulů mezi vítězi od roku 1997.

Jsem rád, že se mi opět podařilo dosáhnout na nejvyšší stupínek, neboť konkurence je každým rokem obrovská a uspět na turnajích není vůbec jednoduché. Těžká hřiště, náročné zápasy a soupeři jsou zkušení hráči a hráčky, kteří hrají dlouhé roky na nejvyšší úrovni. K tomu navíc přichází velmi silná mladá generace v kategorii juniorů a tým espoirs, která ukazuje velkou kvalitu a obrovský potenciál do budoucna.

Rozhodně si cením letošního CC Slovenska, kde jsem byl po pár letech a hned se podařilo zvítězit. Určitě dalším turnajem jsou Mariánské Lázně, a to hlavně z důvodu týmu. Protože se Petr V. a Kačka F. nechali přemluvit, ač měli už odjíždět na dovolenou (čehož si moc vážím). Turnaj jsme vyhráli, tak jsem byl rád právě i kvůli tomu, že odložili odjezd na svou dovolenou. Rozhodně jsem rád za letošní MČR trojic mužů, kde to byla zároveň kvalifikace na ME. Dále je to MČR – dvojice M, mixy, oblíbený Vars Cup, CC Rakouska… a asi bych jich vymyslel ještě hodně.

V posledních letech hraješ velmi často ve trojici s Petrem Vavrovičem a Tomem Michálkem. Kdy jste se dali dohromady a v čem tkví chemie vašeho týmu?

Přiznám se, že už ani nevím, kdy jsme se dali dohromady. Ale co vím je to, že s Péťou a Tomem se mi hraje výborně. Myslím, že všichni tři chceme hrát spíše útočnější hru, což nás baví. Každý máme svůj styl, své silné stránky i chvíle, kdy se nám tolik nedaří. Důležité je, že se dokážeme navzájem podržet, komunikovat spolu a hledat řešení, místo abychom se tolik zabývali tím, co se nepovedlo. Navíc můžeme všichni tři hrát všechny posty a vzájemně se zastoupit ve hře. Ale samozřejmě nesmí chybět ani humor a pohoda. Na turnajích spolu trávíme spoustu času, a když si lidé sednou nejen herně, ale i lidsky, je to velká výhoda. Výsledky jsou pak příjemným potvrzením toho, že společná cesta dává smysl.

Je pro tebe pétanque čistě víkendová záležitost, nebo si chodíš zaházet i během týdne mimo turnaje?

Turnaje jsou samozřejmě nejviditelnější částí sezóny, ale pokud se chce člověk posouvat, nemůže spoléhat jen na ně. Nicméně musím přiznat, že je to spíše varianta „víkendová záležitost“. Pétanque je sice sport, který může na první pohled vypadat jednoduše, ale ve skutečnosti je v něm spousta prostoru pro zlepšování.

Když je příležitost a čas, rád si zaházím i mimo turnaje… u rodičů na jejich hřišti, 1x jsem byl s Lipníkem (jezdil bych i častěji), výjimečně sám v Jablonci. Člověk si může v klidu vyzkoušet různé situace, zapracovat na technice a soustředit se na věci, na které během ostrého zápasu není tolik prostoru.

Zároveň se ale snažím, aby pro mě pétanque zůstal především radostí. Soutěžení mě baví a rád se zlepšuji, ale důležité je, aby člověka ten sport pořád těšil. Právě to je podle mě jedna z věcí, které tě u něj dokážou udržet dlouhé roky.

Mimo pétanque ses profesionálně věnoval volejbalu. Kde vidíš největší rozdíl mezi těmito sporty a myslíš si, že pétanque jednou dosáhne stejné popularity?

Je to tak a volejbal mě provází i v současnosti. Sice už nehraji ligu, ale stále mě to baví. I když je to, rok od roku, pro tělo náročnější a náročnější. V podstatě se mi to překrývá a navazuje… když končí sezóna pétanque, tak začíná sezóna volejbalových turnajů v hale. A na jaře je to naopak.

Volejbal a pétanque jsou na první pohled úplně odlišné sporty, ale já v nich vidím i řadu společných věcí. V obou rozhoduje technika, taktika, psychická odolnost a schopnost fungovat v týmu… a může se stát, že i drobná chyba rozhodne o výsledku celého zápasu. Největší rozdíl vidím asi v dynamice a ve způsobu, jakým oba sporty působí na diváka. Volejbal je rychlý, fyzicky náročný a divákovi nabízí okamžitou akci, emoce a atraktivní výměny. Pétanque je naproti tomu mnohem víc o přesnosti, taktice, čtení hry a psychice. Zvenčí může vypadat poměrně jednoduše, ale když člověk začne hrát na nějaké úrovni, zjistí, kolik detailů, rozhodování a zkušeností se za každým hodem skrývá. Z vlastní zkušenosti vím, že ani jeden z těchto sportů není jen o talentu. Člověk musí trénovat, získávat zkušenosti, umět pracovat s tlakem, a hlavně se dokázat poučit z vlastních chyb.

Zajímavé je, že ani jeden z těchto sportů nemá všude ve světě stejné postavení. Volejbal má v řadě zemí obrovskou tradici, silné soutěže, profesionální zázemí a velkou diváckou základnu. Pétanque má zase mimořádně silné postavení například ve Francii, Thajsku či Belgii, kde se mu věnuje velké množství lidí. Tam člověk vidí, že pétanque nemusí být jen volnočasová aktivita, ale může mít i velmi vysokou sportovní úroveň.

V Česku je podle mě situace trochu jiná. Volejbal má u nás dlouhou historii, vybudovanou klubovou základnu a lidé ho znají ze škol, televizních přenosů i mezinárodních soutěží. Přesto ani volejbal nemá v Česku takové postavení jako v některých zemích, kde patří mezi hlavní sporty. Pétanque je na tom z pohledu široké veřejnosti ještě složitěji. Spousta lidí ho stále vnímá hlavně jako rekreační hru na dovolené nebo na zahradě a vůbec netuší, jaká úroveň se dá hrát na vrcholových turnajích. Přitom i u nás jsou hráči, kteří tomu věnují obrovské množství času, energie a úsilí a dosahují velmi kvalitních výsledků.

Myslím si, že pétanque má potenciál oslovit mnohem více lidí, ale potřebuje se dostat do širšího povědomí. Možná by pomohla větší medializace, atraktivnější prezentace turnajů, větší zapojení mladých lidí a také to, aby se veřejnosti ukázalo, co všechno tento sport obnáší. Jeho výhodou je, že se do něj může zapojit téměř každý bez ohledu na věk nebo fyzickou kondici. Zároveň ale nabízí obrovský prostor pro sportovní růst a soutěžení na vyšší úrovni.

Upřímně… nemyslím si, že se pétanque v ČR někdy stane stejně populárním jako volejbal. Byl bych ale rád, kdyby se na něj lidé dívali jako na plnohodnotný sport, a nejen jako na rekreační hru, kde se hází koule na štěrk, písek a trávu. A pokud se nám tohle podaří veřejnosti lépe přiblížit, věřím, že se jeho pozice v Česku může postupně výrazně zlepšit.

Pétanque dokáže být časově mimořádně náročný. Jak se ti daří skloubit celovíkendové výjezdy s prací, rodinou a dalšími aktivitami?

Upřímně, skloubit pétanque s prací, rodinou a ostatním životem je někdy docela náročné. Zde asi začnu tím nejdůležitějším, že já mám podporu celé rodiny. Třeba rodiče, kteří stále jezdí aktivně na turnaje. A když už třeba v turnaji vypadnou a mohou jet v klidu domu odpočívat… stanou se aktivně fanoušky až do nočních hodin. Pokud je turnaj blíže k bydlišti, přijede se podívat i více členů rodiny… pokud je to daleko, vím, že sledují streamy.

Když se člověk podívá na kalendář turnajů, zjistí, že jich je opravdu hodně a často se konají i dva nebo více turnajů ve stejném termínu. Někdy hraješ v sobotu turnaj dlouho do noci a v neděli tě čeká další turnaj či extraliga, ale úplně někde jinde v republice. A to už není jen o samotném sportu, ale také o logistice, cestování, čase a v dnešní době bohužel i o penězích.

Vzdálenosti bývají velké a člověk za jeden víkend najezdí stovky kilometrů. Kolikrát na turnaj raději vyjíždím už v pátek, abych měl na cestu klid a nemusel v sobotu ráno řešit komplikace, dopravní zácpy nebo stres z toho, že dorazím pozdě. A návraty? V 99 % případů se domů vracíme až v nočních hodinách. Člověk je unavený, ale druhý den ho čeká práce či běžné povinnosti.

Myslím, že jsem v takové té střední věkové skupině, kdy už má člověk své pracovní povinnosti, rodinu a další závazky, ale zároveň má pořád velkou chuť sportovně něco dokázat. Musí proto dobře plánovat a někdy dělat kompromisy. Navíc se náklady turnajů na cestování, startovné, případné ubytování, jídlo a pití postupně sčítají, takže člověk do pétanque neinvestuje jen svůj čas a energii, ale také nemalé finanční prostředky.

O to větší respekt mám ke starším hráčům a hráčkám, kteří stále pravidelně cestují, hrají turnaje a dokážou držet krok s mladšími. Když si uvědomím, kolik času, energie a odhodlání tomu věnují, je to obdivuhodné. Jsou pro mě důkazem, že pétanque může být sportem na celý život a že věk sám o sobě nemusí být překážkou. Člověk si díky nim uvědomí, že nejde jen o výsledky, ale také o vytrvalost, lásku ke sportu a chuť zůstat jeho součástí.

Ale určitě mohu říct, že mi to bere spoustu případného volného času na jiné aktivity, zábavu, výlety, atd.

Kdybys mohl předat jednu zásadní radu nebo zkušenost začínajícímu hráči, jaká by to byla?

Asi bych mu řekl, aby měl trpělivost a nenechal se odradit případným neúspěchem. Pétanque může na první pohled vypadat jako jednoduchý sport, ale dostat se na opravdu dobrou úroveň vyžaduje spoustu času, zkušeností a práce na sobě. Není důležité jen dobře házet, ale také přemýšlet nad hrou, učit se ze svých chyb a umět zvládat situace, kdy se nedaří. Hlavně bych začátečníkům doporučil, aby se nebáli hrát s lepšími hráči. Právě od nich se člověk často naučí nejvíc, byl to i můj případ. A také se hrou bavit… pak máš šanci se dostat mnohem dál.

Jaké jsou tvé další ambice a existuje nějaký konkrétní cíl, který sis vytyčil pro nadcházející sezonu?

Samozřejmě bych chtěl na letošní sezonu navázat a potvrdit své místo v žebříčku. Když člověk dosáhne na vrchol, je přirozené chtít na něm zůstat, ale zároveň vím, že to nebude jednoduché. Konkurence je silná a každá sezóna začíná svým způsobem znovu. Nechci se ale soustředit jen na samotné pořadí. Důležité pro mě bude dál se zlepšovat, udržet si herní stabilitu a podávat dobré výkony v sezóně. A třeba ji uzavřít dobrým výsledkem a předvedenou hrou na ME 2027 v Řecku, které mě čeká s Petrem V., Tomem a Honzou M.

Pokud se mi podaří spojit dobré výsledky s radostí ze hry a s lidmi, se kterými mě pétanque baví, budu spokojený.

Na jaký turnaj se každoročně nejvíce těšíš a proč?

Na turnaje se těším z různých důvodů. Nejvíc mě přitahují turnaje, které mají svou herní kvalitu, atmosféru, tradici a na které se člověk vrací nejen kvůli výsledku. Pétanque mi totiž nepřináší jen sportovní zážitky, ale také kamarády a přátelství. Samozřejmě, když se k tomu přidá dobrý výsledek, je to ideální kombinace. Ale myslím, že každý, kdo pétanque hraje delší dobu, ví, že některé turnaje má rád jednoduše proto, že se tam cítí dobře a že se tam každý rok rád vrací.

Bohužel jsem nebyl na všech místech v ČR, kde se pétanque hraje. Rád bych to postupně změnil, proto jsem se letos vydal třeba do Albrechtic, Polouvsí.

A pokud mám jmenovat, tak mezi oblíbené turnaje rozhodně patří: Lipník (všechny turnaje), Vars Cup, turnaje ve Vrchlabí. Líbí se mi areál v Polouvsí… ale to bych tu mohl jmenovat spousty turnajů a míst.

V každém případě velké díky všem, kteří organizují turnaje, snaží se organizovat turnaje a vymýšlet třeba nová místa. A hlavně mají chuť i sílu něco dělat pro ostatní lidi… což je v dnešní době celkem vzácné.

S jakými hráči se ti v této sezoně hrálo nejlépe?

Rozhodně musím zmínit Péťu Vavroviče a Tomáše Michálka, se kterými jsem odehrál asi nejvíce turnajů. Ale dalších hráčů je také dost: Honza Michálek, Jakub Lukeš (Cenťa), Matěj Krajčovič, Míša Dudašková, Filip Vedral (Fíďa), Dan Geisler… těch hráčů je více a nerad bych na někoho zapomněl.

Asi je dobré si občas zahrát i s jinými hráči, protože každý přináší do hry něco jiného. Někdy tě překvapí jiným pohledem na taktiku, můžeš se třeba naučit něco nového nebo tě přiměje přemýšlet nad hrou trochu jinak.

Pro mě je důležité, aby si hráči na hřišti rozuměli, dokázali spolu komunikovat a navzájem se respektovali. Ideální stav asi je, když se individuální výkony spoluhráčů propojí a doplňují zároveň. K tomu přidat dobrou náladu a humor… a můžete mít pěkný turnaj.

P.S.: První místo v žebříčku je sice individuální ocenění, ale cesta k němu nikdy.
Je za ním více spoluhráčů a společnýchhodin na hřišti… takže děkuji.

‍